Zimní Jordánsko — Wadi Rum a Petra

Wadi Rum je drsné a nádherné zároveň a dlouho si nevyberete, co z toho převáží. Když tohle píšu a vybavuju si ten týden strávený v poušti, zjišťuju, že bych tam zítra jel znovu.

V beduínském kempu

Bydleli jsme v jednom z beduínských kempů, kterých je Wadi Rum plné, a nebylo na něm nic okázalého. Hadrové stany, v každém dvě postele, o pár kroků dál koupelna. Všechno ostatní se odehrávalo ve společném stanu — krb, koberce na zemi a lidé kolem. Tam jsme snídali, tam se chodilo po setmění a tam se pořád dokola naléval čaj.

Ten čaj si zaslouží vlastní odstavec. Černý, s bylinkami a takovou dávkou cukru, že v něm lžička skoro stojí, podávaný v malých skleničkách, které nezůstaly dlouho prázdné. Po ránu stráveném v mrazu to nebyl nápoj, ale záchrana.

Poušť je studená

Většina lidí si poušť spojí s horkem a přes den to sedí — teploty se vyšplhají přes pětadvacet stupňů a stín se hledá těžko. Jakmile ale slunce zapadne, padá teplota jako kámen a k ránu se drží kolem nuly.

Spal jsem ve spacáku do zimy, a stejně v termoprádle, dvou párech ponožek, čepici a teplé mikině. Rána byla těžká. Vylézt v takové zimě ze spacáku chtělo víc odhodlání než samotné focení.

Na korbě za východem slunce

Budík zvonil nejméně hodinu před svítáním. Před stany už čekal majitel kempu, místní beduín. Vyhoupli jsme se na korbu auta, natáhli čepice a rukavice a vyrazili do tmy — na korbě umí vítr tu zimu znásobit. Za chvíli jsme stáli na místě a čekali, až se nad obzorem rozsvítí první světlo.

Odpoledne se celý rituál zopakoval, jen opačným směrem.

Noční obloha Wadi Rum

Jestli jsem se do Wadi Rum na něco opravdu těšil, byla to obloha. Jádro Mléčné dráhy se v téhle roční době vyhouplo nad obzor až pár desítek minut před svítáním, takže na hlavní chod se čekalo dlouho. Zato Orion visel nad pouští celou noc.

Po západu slunce se proto fotilo dál, dokud to šlo. Spánek jsem doháněl přes den, mezi dvěma výjezdy.

Petra

Druhá polovina cesty patřila Petře — městu vytesanému do skály, které si svůj odstup drží dva tisíce let. Uhranulo mě.

Každému se pod tím jménem vybaví pokladnice, ta jedna fasáda ze všech fotek. Jenže Petra je celé město, a tři dny nestačí ani na to, aby ho člověk prošel, natož aby ho poznal.

Nejsilnější je ale po setmění. Cesta soutěskou je lemovaná svíčkami, jde se potmě a potichu, a na konci se otevře prostranství před pokladnicí, kde se na skálu promítá příběh města.