Namibie

Jaké to je řídit off-road Toyotu Hilux napříč divokou namibijskou krajinou a usínat v střešním stanu pod jednou z nejtemnějších obloh na Zemi?

Projděte si fotky a nahlédněte do celého travel blogu

Den 1

Po přistání ve Windhoeku v Namibii si pořídíme místní SIM karty, vyměníme eura za namibijské dolary a naskočíme do předem domluveného shuttle busu do města. Tam na nás čekají tři Toyoty Hilux s dvojitou kabinou — každá vybavená dvěma střešními stany a kompletní kempovací výbavou: židlemi, stoly, plynovými vařiči, rošty na oheň, nádobím i velkými nádržemi na vodu.

Ještě před západem slunce rychle dokoupíme jídlo na příští dva až tři dny a míříme na jih k našemu prvnímu kempu — Die Skuur Campsite, nedaleko města Mariental. Právě tam strávíme naši první noc.

Den 2

První noc je šokující. Brutálně chladná. Upřímně si ani nepamatuju, kdy mi byla naposledy taková zima ve stanu. Plátěné stany, tenké matrace a spacáky ještě tenčí než ty, které doma vytahuju v létě. Člověk si říká: „Jedeme do Afriky, večery budou teplé,“ ale realita je přesný opak. Ráno se probouzíme do ledového počasí jen pár stupňů nad nulou.

Každý z nás si přirozeně převezme nějakou roli: někdo skládá střešní stany, další chystají míchaná vajíčka z třiceti vajec s párky, zeleninou a horkým čajem, a pár šťastlivců sprintuje pro teplou sprchu.

A jak vlastně ohřívají vodu na takových místech v Namibii, kde není elektřina na každém kroku? Tenhle kemp měl oddělené sprchy pro muže a ženy, každou s vchodem z opačné strany budovy. A hned vedle každého vchodu stála malá kamna. Majitelé v nich zatopili a skrz oheň vedl pasivní výměník, který neustále ohříval vodu. Jednoduché, chytré a neuvěřitelně účinné — podobné jako dřevem vytápěné kádě, na které narazíš ve Skandinávii.

Po snídani vyrážíme k Fish River Canyon, druhému největšímu kaňonu na světě. Cesta zabere pár hodin. Začínáme na asfaltce, ale čím víc se blížíme, tím víc se mění na štěrkovou cestu a nakonec na písek. Fish River Canyon leží v národním parku, takže u brány zaplatíme vstup a vyřídíme permit.

O hodinu později parkujeme na okraji obrovské propasti, která se zařezává do krajiny jako nekonečná jizva.

Po procházce mezi hlavními vyhlídkami a po sérii fotek míříme do Klein Aus Vista Desert Camp. Kemp je nádherně zasazený mezi skalnaté kopce, daleko od jakéhokoli města. A poprvé na celé cestě opravdu vidíme temnou, hvězdami posetou oblohu.

Po večeři — grilované vepřové krkovici se zeleninou — beru foťák a kousek se vzdálím od našeho místa, abych vyfotil noční oblohu. A poprvé v životě se mi podaří zachytit airglow: slabé přirozené záření ve vrchní části atmosféry, které vzniká tím, že excitovaný atomární kyslík vyzařuje zelené světlo, když se vrací do nižší energetické hladiny. Nemá to nic společného s polární září ani se světelným znečištěním — ale dodává obloze téměř mimozemský vzhled.

Uprostřed noci mě probudí moje přítelkyně. Slyší nějaké zvuky a je přesvědčená, že se nás někdo snaží vykrást :D Napůl spící ji uklidňuju, že to budou nejspíš jen opice nebo vítr — a že kluci, kteří spí venku v hamakách, by si čehokoli vážného určitě všimli. Nakonec to s největší pravděpodobností opravdu byla jen parta zvědavých opic.

Den 3

Po té předchozí ledové noci uléháme tentokrát oblečení do teplého termoprádla. Až na drobnosti je to skoro dokonalé — jen si příště musím lépe poradit se studenýma nohama a navrstvit víc ponožek. Ráno si dáme už takovou naši „klasiku“: vejce se zeleninou, čaj a tentokrát i arašídové máslo.

Zároveň se u některých začínají objevovat první opravdové příznaky žaludečních potíží. V tu chvíli ještě netušíme, že je způsobuje bakteriální infekce — pravděpodobně z jídla během letu z Etiopie do Namibie — a že nám následující dva dny pěkně znepříjemní.

Za denního světla si všimneme obrovských hnízd v korunách akácií kolem kempu. Náš průvodce vysvětluje, že patří ptákům zvaným snovači pospolití (Philetairus socius). Jsou nesmírně společenští a staví obří komunální hnízda — složité stavby, ve kterých žijí desítky až stovky jedinců. Některá z těchto hnízd mohou vážit přes 1 000 kilogramů.

Po sbalení tábora vyrážíme napříč pouští Namib. Cestou zahlédneme našeho prvního oryxe. O chvíli později se zastavujeme u napajedla, kde se shromažďují divocí koně — slavní Namib Desert Horses. Jsou to divoké koně, kteří se dokázali přizpůsobit drsným podmínkám pouště a vydrží bez vody až 30 hodin. Jejich původ není zcela jistý, ale genetické testy naznačují, že pocházejí z evropských jezdeckých nebo vojenských koní z koloniální éry či z období první světové války.

Odpoledne dorazíme do Kolmanskopu, města duchů a jednoho z nejfascinujících míst v celé Namibii — města, které doslova pohlcuje poušť. Vzniklo poté, co tu v roce 1908 objevil diamant německý železniční dělník Zacharias Lewala. Během několika let vyrostlo z písku bohaté německé městečko se vším komfortem: nemocnicí, školou, divadlem, továrnou na led, elektrárnou, kuželnou, kasinem a dokonce i prvním rentgenem v Africe.

Po dlouhou dobu tu lidé jednoduše sbírali diamanty přímo z povrchu pouště.

Po první světové válce začala klesat kvalita i množství diamantů a v roce 1928 byla dále na jihu objevena mnohem bohatší naleziště. Kolmanskop pomalu ztrácel význam a v roce 1956 byl definitivně opuštěn. Dnes duny zaplňují ulice i místnosti, písek se valí okny a dveřmi dovnitř domů.

Naše prohlídka ale netrvá dlouho. Moje přítelkyně omdlí z dehydratace a krátce poté se začne dělat zle i mně. Zbytek skupiny pokračuje v objevování, zatímco my se stáhneme do auta odpočívat. Kombinace obrovských teplotních rozdílů, začínající infekce a málo vody je dost špatný koktejl. Všechny fotky, které z tohohle místa ukazuju, jsou tedy od našich kamarádů, kteří prohlídku dokončili.

Z Kolmanskopu pokračujeme do pobřežního města Lüderitz. Naší první zastávkou je místní restaurace — kde omdlím z dehydratace i já. Z celé skupiny omdlévají jediní dva Češi. Vtipné :D

Oběd strávím natažený na lavici s ledem na hlavě. Potom se konečně přesouváme do našich prvních opravdových postelí v Timo’s Guesthouse. V našem stavu jsme za ně neskutečně vděční. Odpolední procházku městem vynecháváme a den končíme v posteli, vyčerpaní, s vysokými horečkami a ionťáky v ruce.

Den 4

Probouzíme se překvapivě odpočatí a rozhodně se cítíme lépe. Zdá se, že to nejhorší odeznělo během noci, i když do úplného zdraví máme pořád daleko. Ale tohle je expedice — není čas ztrácet čas. Vyrážíme tedy na výlet lodí podél místního pobřeží hledat africké tučňáky.

Z katamaránu vidíme spoustu mořských ptáků, delfíny skákající z vody těsně u nás, tuleně a v dálce malou skupinku tučňáků postávajících na skalách.

Po návratu sedáme do aut a míříme do Sossus Oasis Campsite u Sesriemu — dalšího kempu pod neuvěřitelně temnou oblohou. Po večeři znovu beru foťák a zkouším nafotit panoráma Mléčné dráhy. Tentokrát si k tripod přinesu i kempingovou židličku, abych si sedl vedle něj a jen nasával tu atmosféru. Mezi jednotlivými expozicemi vzhlížím k obloze a vidím strukturu Mléčné dráhy pouhýma očima tak, jak ji v Evropě vídám jen na fotkách.

V jednu chvíli se ke mně tiše připlíží zvědavý šakal — na pouhé dva, tři metry. Vyskočím, posvítím na něj a on se dá na úprk, ale pak ještě dobrých pět minut obchází náš kemp ve tmě a z bezpečné vzdálenosti nás pozoruje.

Den 5

Brzy ráno vyrážíme směrem k Sossusvlei a Deadvlei v poušti Namib. Je to jedna z těch krajin, které už někdy viděl skoro každý na fotkách: nekonečné duny, solné pláně a mrtvé stromy.

Cestou míjíme další oryxy a dokonce i pštrosa. Poslední kilometry konečně poprvé přepínáme auto do režimu 4×4 a pomalu se prokousáváme hlubokým pískem až k místo, kde auto nechávám a vydáváme se dál pěšky.

Odtud pokračujeme pěšky k Deadvlei — ikonické bílé jílové pláni, kde mrtvé akácie stojí jako temné sochy proti rudým dunám a jasně modré obloze.

Potom míříme na Big Daddy, jednu z nejvyšších písečných dun na světě, která má od paty zhruba 325 metrů — tedy víc než Eiffelova věž. Výstup je brutální. Písek je měkký, každý krok sklouzne o půl kroku zpět a slunce stoupá výš a výš. Trvá nám asi hodinu, než se dostaneme nahoru, ale ten výhled za to stojí: panoramatický pohled na nekonečné moře dun a Deadvlei hluboko pod námi.

Cesta dolů je čistá radost. Hodinu stoupáme nahoru a pak nám sotva pět minut trvá sešup: běh, skoky a smýkání po strmé pískové stěně dolů — jako skočit do hlubokého, měkkého sněhu.

Když máme duny prochozené i skupinové fotky v kapse, vyrážíme dál do Swakopmundu a ubytujeme se na dvě noci v Desert Sands Boutique. Kamarádka, která je lékařka, mi dává antibiotika, abych se už konečně vypořádal s infekcí, která mě pořád trápí. Večer jdeme do příjemné místní restaurace a já si dávám Wagyu steak za 420 NAD — asi 21 eur.

Jestli je něco, kvůli čemu bych se do Namibie vrátil na 200 %, tak je to jídlo. A pivo.

Den 6

Další ráno vyrážíme na čtyřkolkách do pouště. Po víc než hodině jízdy přes duny zastavujeme u prudkého svahu. Průvodci vytáhnou úzké dřevěné prkna a pomažou je tukem. Potom je položí na okraj duny a postupně nás volají, jednoho po druhém, abychom si na ně lehli a sjeli svah hlavou napřed. Každý si dá pár jízd — a pak pokračujeme dál v jízdě přes duny.

Upřímně mě fascinuje orientační smysl našich průvodců. Z našeho pohledu jsme uprostřed ničeho — duny na všechny strany, všechno vypadá stejně. Ale oni tu poušť znají tak, jako my známe svoje rodné město. Každá duna má tvar nebo detail, podle kterého ji bezpečně poznají.

Po zhruba hodině dorazíme na dunu s výhledem na oceán. Uděláme si tam skupinové fotky a pak míříme zpět do města.

Po obědě — a pár dalších skvělých stejcích — jdeme na místní řemeslný trh. Muži a ženy v tradičním oblečení tu prodávají dřevěné sošky, masky, šperky a nejrůznější suvenýry.

Na první pohled působí místo jako čistá past na turisty. Prodejci přesně vědí, jak na nás mluvit, jak vytvořit emoční tlak, jak tvrdit, že vše je ručně vyrobené jejich rodinou. Smlouvání je samozřejmost — dřevěná maska, která začíná na 4 000 NAD, skončí na 300 NAD, často i s pár „dárky“ navíc. Necítím se v tom dobře — nesnáším, když mě někdo tlačí do nákupu.

Vrchol nastane, když mi jedna žena nabízí malou dřevěnou žirafu. Přísahá, že je ručně vyřezávaná a z ebenového dřeva. Jako člověk, který studoval dřevařské inženýrství a musel se učit rozeznávat dřevo makroskopicky i mikroskopicky, poznám okamžitě, že je to světlé, měkké dřevo obarvené načerno, aby vypadalo jako eben.

Později si o tom zjišťuju víc a zjišťuju, jak to ve skutečnosti funguje: většina suvenýrů (až 95 %) je vyráběna sériově v zemích jako Malawi nebo Zimbabwe a pak distribuována po turistických místech napříč Afrikou. Marže mezi výrobní cenou a prodejní cenou je obrovská.

Den 7

Ráno opouštíme Swakopmund a míříme ke Spitzkoppe. Cestou se zastavujeme u Cape Cross, kde sídlí jedna z největších kolonií tuleňů na světě. Tuleni jsou úplně všude — od velkých dospělých jedinců až po malá mláďata. Ten zvuk, ten zápach, ten neustálý pohyb — chaotické a jedinečné místo.

Pokračujeme dál podél Skeleton Coast, kde míjíme vraky lodí uvězněné u pobřeží — oběti hustých mlh a zrádných proudů.

Po několika hodinách dorazíme ke Spitzkoppe. Kemp tady je možná ten nejkrásnější, jaký jsem kdy viděl — rozesetý mezi obřími skalními masivy s ohromným žulovým monolitem uprostřed, kterému se často přezdívá „africký Matterhorn“.

Přijíždíme právě včas na západ slunce. Zastavíme u brány, rychle vyšplháme na nejbližší skálu a sledujeme, jak slunce mizí za pouští.

A pak začíná lov na místo na kempování. Tohle není žádné „řadové“ tábořiště. Stanoviště jsou od sebe vzdálená stovky metrů, kemp je plně obsazený a nikdo vám neřekne, které místo je volné a které ne. Jsme poslední, kdo přijel, takže půl hodiny kroužíme ve tmě kolem skal.

Nakonec jedno volné místo najdeme — a ukáže se, že je naprosto ideální. Hlavně na focení.

Den 8

Ráno se přidáme k vedené procházce, abychom si prohlédli starověké skalní malby — zvířata a lovce nakreslené na skalních stěnách před tisíci lety.

Hned potom si dáme rychlé sprchy a vyrážíme na dlouhou cestu směrem do Etosha National Park. Hodiny za volantem, rovné silnice, jen sporadické osady. Tu a tam vidíme místní sedět u malých chýší, u jednoduchých stánků postavených z klacků a větví. Prodávají vyřezávané hračky, krystaly, kameny a drobné trinkety. Když se ohlédnu zpět, přál bych si, abych peníze utratil raději tady než za masově vyráběné suvenýry ve Swakopmundu.

Cestou se zastavujeme u zkamenělého lesa — oblasti plné obřích zkamenělých kmenů rozesetých po zemi.

Tu noc spíme v Hoada Campsite, které vypadá, jako by vypadlo přímo z Flintstonů. Parkujeme mezi velkými balvany. Kousek od auta máme jednoduchý přístřešek s umyvadlem a kovovou nádrží na vodu posazenou nad ohništěm — pokud chceme teplou vodu, musíme si zatopit sami. Sprcha i toaleta jsou vytesané přímo do skály.

Postavím si foťák na noční timelapse a jdu se přidat ke skupině na večeři. Je to první den, kdy se opravdu cítím dobře — antibiotika konečně zabírají.

Den 9

Brzy ráno dorazíme k bráně Etoshe, jednomu z nejslavnějších afrických národních parků a skutečné namibijské chlouby. Uvítá nás ranger a vysvětluje pravidla. Proběhne povinná kontrola auta i zavazadel — a pak se dostaneme k tématu dronů: naprostý zákaz.

Ptá se, jestli někdo má dron. Přiznám, že ano. Řekne mi, že ho musím nechat u brány. Trochu mě to zaskočí. Dříve platilo, že člověk musel dron zapečetit do pytle. Pokud byla pečeť při odjezdu neporušená, vše bylo v pořádku; pokud ne, platila se pokuta a řešily se důsledky.

Jenže lidé — hlavně bohatí turisté — tenhle systém zneužívali a pokutu brali jako cenu za pár leteckých záběrů navíc. K tomu se přidali pytláci, kteří začali používat drony s termokamerami k lovu zvířat, zejména nosorožců.

V našem případě je pravidlo přísnější: buď dron nechám tady, nebo se do parku nedostaneme. Protože je to FPV dron, který jsem si sám postavil, rozhodnu se vyndat všechny drahé komponenty a nechat jen holou kostru. Znamená to sice nechat na místě vybavení asi za 300 eur místo 500, ale pořád lepší než přijít o celé. Rangerovi se to ale nelíbí a chce, abych dron znovu složil a vysvětlil mu, jak funguje — očividně nic podobného ještě neviděl.

Nervózně ho tedy před ním zkompletuju. Když pochopí, jak to celé pracuje, konečně mě zastaví, vydá nám povolení ke vstupu a já s ním jdu sám podepsat protokol. Aspoň se mi podaří vyjednat, že si můžu nechat video jednotku, která sama o sobě stojí kolem 200 eur.

Zdržel jsem skupinu asi o půl hodiny — ale jsme uvnitř.

Jen pár minut po vjezdu do parku vidíme první antilopy. Později dorazíme k napajedlu, kde potkáváme žirafy, další antilopy, pakoně, oryxy, spoustu zeber a hartebeesty. U jiného napajedla zahlédneme i pštrosa.

Cestou k našemu kempu — Olifantsrus Campsite — potkáváme další zvířata a nad hlavami nám krouží supi. Kemp je obklopený vysokým elektrickým plotem kvůli predátorům v okolí. Z areálu vede vyvýšená lávka do dvoupatrové pozorovatelny s výhledem na napajedlo — ideální místo pro pozorování divoké zvěře.

Personál nám říká, že za poslední tři dny k napajedlu nepřišlo žádné zvíře. I tak držíme hlídky. Během zlaté hodiny někdo najednou prohlásí, že v dálce vidí slona. Popadneme dalekohledy — a opravdu tam je. Pomalu, velmi pomalu se blíží.

Po chvíli stojí slon přímo před námi. Je zjevně starý, s potrhanýma, zjizvenýma ušima. Nasaje vodu chobotem a přelévá si ji do tlamy, voda mu přitom stéká na zem. Celá pozorovatelna je úplně tichá — bylo by slyšet spadnout špendlík.

Pak se objeví druhý, mladší slon. Nejprve si drží odstup, každý pije z jiné části napajedla. Nakonec se k sobě tiše přiblíží, skoro jako staří známí, a společně odcházejí pryč do zapadajícího slunce. Je to jeden z těch okamžiků, které v člověku zůstanou napořád.

Den 10

Ráno sbalíme tábor a pokračujeme dál Etoshou. Během dne vidíme desítky, možná stovky zeber, antilop a pakonů. Zahlédneme další žirafy, pštrosy, menší zvířata jako zemní veverky a ptáky, kterým začínáme říkat „africké slepice“ — perličky kropenaté.

U jednoho napajedla si v trávě v dálce všimneme lvů, sotva viditelných přes dalekohled. Je fascinující sledovat, jak všechna ostatní zvířata stojí obrácená přesně tím směrem, kde se lvi skrývají, jako by je dokázala cítit, i když je přímo nevidí.

Jedno z našich autem se odpojí a vyráží napřed do dalšího kempu. Cestou jim přes silnici přejde nosorožec — přesně to, co jsme všichni chtěli vidět, ale štěstí mají jen oni. Když se v naší WhatsApp skupině objeví fotka nosorožce, nejdřív jí vůbec nevěříme — vypadá jako obrázek z AI.

Odpoledne dorazíme do Halali Camp. Postavíme stany a začneme připravovat večeři. Tenhle kemp má vlastní napajedlo s vyhlídkou, takže opět držíme hlídky.

Uprostřed vaření dorazí zpráva: „Hyeny a nosorožec jsou tady!“ Všechno pouštíme a běžíme tam, ale jsme pozdě — nosorožec právě odešel.

Zůstáváme ale čekat. Asi po dvaceti minutách se lidé náhle otočí jedním směrem. K napajedlu se skrz křoví blíží další nosorožec. Tentokrát přicházíme přesně včas. Přijde k vodě, podívá se naším směrem, jako by nás cítil, a pak začne pít v oranžovém světle zapadajícího slunce. Další magická chvíle.

Vrátíme se zpět, doděláme večeři — a přichází další zpráva: „Teď jsou tu tři nosorožci a hyena je zpátky!“ Takže znovu všechno pouštíme a s plnými žaludky běžíme do pozorovatelny.

Vidíme tři nosorožce najednou: jeden stojí uprostřed vody a koupe se; další pije na jedné straně; třetí se snaží dostat do vody, ale ten první mu blokuje cestu. Kolem nich krouží hyeny a snaží se nenápadně protlačit k vodě mezi nimi.

Je to neuvěřitelná wildlife show. Jdeme spát úplně přehlceni dojmy.

Den 11

Opouštíme Etoshu a míříme směrem k Waterberg Plateau National Park.

Cestou se zastavujeme u Hoba meteoritu, největšího známého meteoritu na Zemi.

Když dorazíme do kempu ve Waterbergu, vítá nás Pumbaa — nebo spíš několik divokých afrických prasat, kteří se pasou přímo před recepcí. O kousek dál, v křoví, zahlédneme skupinku paviánů.

Večer trávíme u klidné večeře a užíváme si trochu ticha po intenzivních dnech strávených v Etoshe.

Den 12

Brzy ráno, ještě před východem slunce, vyrážíme na safari nahoru na Waterberg — doslova „Vodní horu“. Je to skalnatá náhorní plošina pokrytá hustou zelení, místo, které zadržuje vláhu a ukrývá překvapivě mnoho divoké zvěře.

Sedíme na otevřené korbě aut, zabalení v dekách, a doufáme, že nás brzy zahřeje vycházející slunce. Vzduch má jen pár stupňů nad nulou, ale vítr z jízdy se zařezává skrz všechno — pocitově je to jako deset pod nulou.

Na první vyhlídce po zvířatech ani stopy, jen několik ptáků poletujících mezi stromy. Pokračujeme tedy dál k druhé pozorovatelně, kde konečně zastavíme, usadíme se k tiché bush snídani a vychutnáváme si krajinu. Po chvíli se začnou objevovat afričtí buvoli — nejdřív jeden velký býk, a pak zbytek stáda, které se prodírá křovinami. Sedíme tam v tichu, pozorujeme je, fotíme a necháváme na sebe působit klid toho okamžiku.

Po nějaké době se vracíme zpátky do kempu, dáme si další kolo snídaně, sbalíme stany a vyrážíme na cestu zpět do Windhoeku. Cestou se zastavujeme na krokodýlí farmě, kde vidíme, jak se tato zvířata chovají, máme možnost se jich dotknout, vyfotit se s nimi… a pak je i ochutnat, podávané jako šunka nebo steak.

Po příjezdu do Windhoeku se ubytujeme v Chameleon Backpackers & Guesthouse a zbytek dne strávíme procházkou po městě a sháněním posledních suvenýrů.

Den 13

Náš poslední den v Namibii. Vracíme auta, loučíme se s touhle neuvěřitelnou zemí a míříme na letiště.

Na závěr

Tenhle blog jsem napsal pár měsíců po návratu z Namibie a když se ohlížím za vším, co jsme viděli, zažili a čím jsme si prošli, část mě by nejradši hned začala plánovat další cestu do Afriky. Vždycky jsem si myslel, že nejsem „africký typ“ a že mě to táhne spíš do horských oblastí. Ale Namibie mě okouzlila — a překvapila — způsobem, který jsem nečekal.